Božena Němcová

05.06.2020

BOŽENA NĚMCOVÁ

(4. 2. 1820 - 21. 1. 1862)

S tvorbou Boženy Němcové jsme se setkali ve školních lavicích jako povinnou čítankovou četbou, a tím nám některá její díla nejsou cizí. Také mnoho pohádek a povídek bylo zfilmováno a tak se s její tvorbou setkáváme často.

Také nám byly z falešné piety a pokrytectví některé skutečnosti z jejího života zamlčovány. Dnes se objevují různé informace a spekulace o jejím životě. Lidé moc rádi věří nejhoršímu, když se to týká jejich souseda. Pravdou je, že k neradostnému manželství přispěla svými milostnými avantýrami a špatným hospodařením s rodinným rozpočtem. Protože se jí stále nedostávalo peněz, nenaučila se s financemi dobře nakládat.
Ve druhé polovině 20. století se začaly šířit spekulativní otázky o jejím původu. Vedly k nim mezery o genealogickém bádání v její rodině a rozpory ve školních matrikách, uložených v Muzeu Boženy Němcové v České Skalici.

Božena Němcová, dívčím jménem Barbora Panklová se narodila 4. února 1820 ve Vídni německému panskému kočímu Johanu Panklovi a české panské pradleně Terezii Novotné. Někteří badatelé se domnívají, že se Božena Němcová narodila dříve, že datum jejího narození je nejisté. Vyslovili i domněnku, že byla šlechtického původu.
Podle školních záznamů měla v roce 1824 navštěvovat školu, i když v té době navštěvovaly děti školu také od šesti let. Ve školní matrice je uveden rok narození 1817. Přesné datum jejího narození nebylo nikdy objeveno.

Sama Božena uvádí datum svého narození 4. února 1820. Vlastnila oficiální křestní výpis, že byla dne 5. 2. 1820 pokřtěna ve Vídni.

V dopise ze dne 5. 2. 1860 připomíná synovi Karlovi, že je jí 40 let."Milý Karle, jestlipak si vzpomněl, že včera byl můj den narození. Je mi čtyřicet let, už mne nebudete tak dlouho mít, jako jste mne měli!"

Badatelé vyloučili hypotézu, že byla nemanželskou dcerou vévodkyně Kateřiny Vilemíny Zaháňské. Zastávají názor, že by se spíš mohlo jednat o dceru Kateřininy mladší sestry Dorothey z jejího nemanželského vztahu s hrabětem Clam-Martinicem. Podle nového zdroje Dorothea v roce 1816 porodila nemanželskou dceru a oficiálně ji neuznala za vlastní. Do matriky ji nechala zanést pod jménem Marie - Henriette Dessalles. O tomto dítěti není nic známo. Jako indicie možnosti Boženina šlechtického původu jsou uváděny vzhledová a povahová podobnost matky s dcerou, shodné rysy obličeje, oči, vlasy, postavy a krásy. I když na druhé straně existuje výrazná podobnost mezi Boženou a krásnou Marií, její mladší sestrou, která byla Boženě velmi podobná.
K těmto spekulacím vede také nezvykle dobrý vztah vévodkyně Kateřiny Zaháňské k Barunce a jejím rodičům a naopak nepříliš dobrý vztah Barunky a matky Terezie. Dochovaná korespondence však neobsahuje žádné rodinné okolnosti vybočující z normálu a neobsahuje nic z teorie osvojení Boženy Panklovými. Rozpory mezi matkou byly způsobeny tím, že Terezie byla strohá žena, která si vedla ráda " po pansku", málo pečovala o výchovu svých dětí, pro ránu neměla daleko. Boženu přiměla i bitím k uzavření manželství, v němž nebyla šťastná. K odcizení také došlo vzdálenými místy pobytu a hlavně názorově. Spory se týkaly vlastenecké a společenské činnosti Němcových. Otec Jahan Pankl byl člověk citově založený, mírumilovný, pod vlivem své ženy, měl rád svůj klid. Většinu roku pobýval s kněžnou na cestách a domů se vraceli jen na letní měsíce, zimu trávívali ve Vídni. Stejně jako pomluva, tak i nepodložené tvrzení, má dlouhé trvání a rádo se mu naslouchá. Na tvrzení, že je šlechtického původu, neexistují žádné důkazy. Jde spíš o spekulace, senzacechtivost a nepochopení dobových souvislostí. Všechny tyto spekulace vedou k dezorientaci veřejnosti. Z toho všeho vyplývá - měla-li Božena Němcová jiný původ, tak o tom nevěděla.
Citlivá a inteligentní Barunka velice milovala babičku Marii Magdalénu Novotnou, tkadlenu z Náchodska, která se přistěhovala do Ratibořic a pomáhala dceři s výchovou dětí. Vnoučata učila tradicím a zvykům. U Panklových pobývala pět let. Jejich byt na Starém Bělidle byl původně v koutě zámeckého dvora (dnešní skleník). Terezie nemohla své matce odpustit její "češství", které babička vštěpovala dětem. Babička se netajila pohrdáním popanštělými slečnami. Po mnoha hádkách s dcerou se odstěhovala k dceři Johance do Vídně. Terezie zakázala dětem babičku navštěvovat. Babička zemřela v 71 letech v roce 1841 ve Vídni. Babička měla na Barunku velký vliv, stala se pro ni symbolem dobra a zla, svou vysokou morálkou převyšovala lidi všech vrstev. Boženiny vzpomínky na šťastné dětství a krajinu kolem Ratibořic a Skalice jsou nejšťastnějším obdobím jejího života.

Božena školu navštěvovala v České Skalici, později byla dána na vychování na zámek ve Chvalkovicích do rodiny zámeckého úředníka Hocha, kde se učila němčinu, hrát na klavír, šít a panským mravům. Správce Hoch byl nejvzdělanější úředník v celém okolí a velký milovník zahradnictví. Zámecká knihovna měla hodně knih, většinou psaných německy. Barunka se stala náruživou čtenářkou. S Hochem si pak povídali o jejich obsahu, a on jí vysvětloval, čemu nerozuměla. Stala se jeho miláčkem a tím vzbuzovala manželčinu žárlivost. V sedmnácti letech v září 1837 ji matka donutila vzít si o 15 let staršího komisaře finanční stráže Josefa Němce. I když ho nemilovala, myslela si, že ji silný a nekompromisní muž alespoň ochrání. V duši byla ještě dítětem. Vypráví se, že ve stáji byla přistižena, jak si hraje s panenkou.

Básník František Halas ve své básnické sbírce "Naše Paní Božena Němcová" v úryvku o její svatbě napsal:

"Barunka panence ještě šeptá,
na vřetena stromů se slunce navíjí,
děvčátka se nikdo neptá,a tak vdali ji."

Božena se v té době klonila spíše k německému jazyku, ale vřelý vlastenec a prostořeký Němec jí slíbil vyučování českému jazyku a české knihy. Jejich manželství nebylo od počátku šťastné. O mnoho let starší, drsný a výbušný muž neměl pochopení pro sny a přání své krásné ženy, která měla představu, že muži by se měli chovat k ženám jako milenci a tím by se krásné manželství udrželo do pozdních let. Toužila být milována mužem, který by stál vysoko nad ní, a ona mu mohla obětovat svůj život. Vznětlivý despotický manžel se k ní choval majetnicky a hrubě. Již několik dní po svatbě na ni fyzicky zaútočil, protože měla jiný názor a stála si za ním. Josef Němec se narodil v roce 1805, pocházel s Nového Bydžova, studoval gymnázium v Hradci Králové, filozofické studium nedokončil. Uměl německy, česky, italsky a latinsky. Trpěl společenskou méněcenností, byl posedlý touhou po vyšším uplatnění a pro své politické názory a nekompromisnost nebyl u svých nadřízených a přátel oblíben, byl pod tajným policejním dohledem a často služebně překládán z místa na místo. Během společného života změnili víc než 30 adres. Jen v Praze žili nejméně na 14 adresách. Během pěti let se jim narodily čtyři děti, rodina trpěla nouzí.Ve starostech se léty jí stal manžel přece jen nejbližším, a když byl od ní vzdálen, osamělá se mu svěřovala otevřeně se svými pocity a starostmi.

Ve společnosti se Božena díky své kráse stávala středem pozornosti, měla mnoho ctitelů, ale žádný nebyl takový, po jakém toužila. Božena byla moudrá a výjimečná žena, mnohé převyšovala duchem a její krása jí mnohdy byla na obtíž. Nejstarší, milovaný patnáctiletý syn Hynek, zemřel v říjnu 1853. Pohřeb byl sledován policií, byla uspořádána veřejná finanční sbírka, Hynek byl pohřben na Olšanských hřbitovech v Praze. Na pohřeb se mu složili i spolužáci. Hynek patřil k nejlepším žákům první české reálky. Božena jeho smrt nesla velice těžce. V té době se začínala stupňovat bída celé rodiny, Němec se ocitl bez práce a bez příjmu. Zoufalá Božena hledala pomoc u svých přátel. Stávala se existenčně závislá na přátelích a výdělcích ze své literární činnosti. Pomoc některých přátel nebyla tak nezištná, jak si mnozí mysleli. Měli postranní úmysly s tím, že jí odměnou dají i víc. Toto Božena odmítla, nechtěla být sprostá prodejná žena, chtěla jen uživit svou rodinu.Propuklo u ní i onemocnění s diagnózou "ženská nemoc".Tento krutý zápas s bídou a existenčními starostmi ovládl jejich vztahy. Denně se hádali, stali se ve svém okolí pověstní křikem. Hádkami se ponižovali a tupili jeden druhého. Dlužili, kam se podívali. Němec jí vyčítal, že nevyužívá svých známostí v jeho prospěch.

Po smrti Hynka začala psát své světově proslulé dílo Babička, které vyšlo poprvé ve čtyřech sešitech v létě roku 1855. V té době netušila, že si tímto dílem zajistila nesmrtelnost. Po její smrti bylo dokázáno, že opisovač dostal za opis Babičky více peněž, než autorka za své dílo. V její pozůstalosti u dcery Dory zůstala obsáhlá korespondence (asi 600 dopisů), která obsahuje zpověď a vyznání její duše a srdce, touhu po emancipaci a hledání důstojného místa ve společnosti. Autobiografie Čtyry doby vypovídá o jejích životních zkušenostech, jejím vidění světa, vztahu k politickému dění a aktivní účasti na tomto dění, potřebě lásky a víře v lásku. V nesnázích se také obracela na prince JUDr. Rudolfa Thurn-Taxise. Tento rod české větve vlastnil statky v Nimeřicích, Cetné a Skalsku. Jejich palác v Praze byl otevřen známým, přátelům a potřebným. Z dalších dopisů Karlovi vyplývá, že Thurn - Taxis poskytoval příspěvky na jejich dluhy. V aristokratické společnosti si uvědomovala, že je vlastně žebračkou. Protože Němec byl pod stálým dohledem tajné policie, přátelé se jim začali vyhýbat, nechtěli půjčovat, na její prosebné dopisy přestali reagovat. Dávali jí najevo, že pomohou jen jí, bez manžela. Také se domnívali, že manžel bere penzi, která mu ale byla zkrácená a nestačila na živobytí. Božena se cítila opuštěná, žili jen z příležitostných příjmů z její literární činnosti, marně se snažila pro sebe získat vhodné zaměstnání. Bránil jí v tom i zhoršující se zdravotní stav.

V té době začínala uvažovat i o emigraci do Ameriky. Němec se marnou snahou o uplatnění a hledání práce cítil pokořován a ponižován. Doma chtěl vidět ženu nešťastnější, než byl sám. Stával se krutým, slídil a hledal schované peníze. Požadoval ze všech obdržených darů polovinu. Byl vášnivým kuřákem, obcházel kavárny a sbíral špačky cigaret. Za své životní neúspěch měl touhu se mstít. Žal utápěl v alkoholu. Mezi manželi docházelo také k ostrým sporům kvůli budoucnosti jejich dětí, na kterou měli rozdílné názory. Přestal přispívat na domácnost a všechny utržené peníze z penze si nechával jen pro sebe s tím, že není povinen se o děti starat. Před odjezdem dětí na studia do Mnichova ji Němec zbil tak, že musela hledat pomoc na policii. Dora byla od něho také často bita, musela se o něho starat a vést mu celou domácnost. Představa, že odchodem od muže se její situace zlepší a vytvoří si podmínky pro klidnou literární práci, v ni vyvolala rozhodnutí a odešla ze společné domácnosti do Litomyšle.

Ve svých dopisech dětem zdůvodňovala, proč s ním nemůže žít. Před zoufalstvím ji chránilo její mateřství. V péči o děti viděla samozřejmou povinnost, dbala o jejich morální výchovu a vzdělávání. Všechny nesváry snášela kvůli nim, aby nepřišly do cizích rukou. Snažila se dětem zachovat iluze o rodičích tak dlouho, jak jen to bylo možné. Přesto všechno je nabádala, aby otce respektovaly, nesmí ho nenávidět, protože zůstane vždycky jejich otcem.

Nakonec i Němec souhlasil s rozchodem, protože hádek neubývalo. Byly na denním pořádku, utichly jen, když odešel do hospody nebo usnul.Snad jediný nevěděl, že vyhání z domu těžce nemocnou ženu. Nikdo ho nelitoval, nikdo ho nechtěl.

V Litomyšli se pokoušela živit prací pro nakladatele, ale její zdravotní stav se zhoršoval, někdy únavou nebyla schopna pracovat. Začala se i tělesně měnit a její krása mizet. Josef Němec si po jejím odchodu z domácnosti uvědomil, že se staral o všechno jiné, než její potřeby a z velké části je vinen jejich bídou. Pochopil, že život prohrál a už je pozdě něco změnit, nikdy v ní nepodporoval úctu v manželskou důstojnost, po které toužila, ošklivila se jí sprostota a hrubost. Toto bylo jejím neštěstím a příčinou rozpadu jejich vztahu. Pochopil, že ho přerostla a i v bídě se stala někým, o kom se hovoří. V jejich neutěšeném životě mimo intelektuálních a povahových rozdílností hrála velkou roli doba a politické poměry.

Němec cítil, že se ho známí štítí, nikdo ho neoslovoval, proto kajícně ženě psal, aby se vrátila. Litoval se, chtěl, aby ho chápala. Její příznivci se na něho dívají jako na zločince, mají mu jeho chování za zlé. Vždyť někteří zacházejí se svými manželkami ještě hůř. Přiznává, že si svou zlost vybíjel na ní a na dětech.Božena na tento dopis neodpověděla. Proto se za ní Němec rozjel osobně a žádal ji, aby se vrátila do Prahy. Božena ho však požádala, aby ji pár dní před smrtí nechal na pokoji. Nebude mu dělat hospodyni. Prohlédla i jeho lež, že má o ni starost. Jen mu odpověděla:"Teď je už pozdě, Josefe!"Němec si uvědomil, že je opravdu nemocná a prosil ji, aby aspoň napsala svým přátelům, že se s ní pokoušel smířit. Odjel s prásknutím s cizími dveřmi.

Bankrotující nakladatel Augusta v Litomyšli očekával, že mu spolupráce s Boženou Němcovou pomůže z dluhů. Když však nemohla vyčerpaná plnit nasmlouvané termíny, tak jí počátkem listopadu napsal:"Déle nechci a nebudu čekat, jak si ze mě blázna děláte. Odevzdejte tištěnou Babičku sazeči, obstarám si spojení sám a vy hleďte, byste Litomyšl brzo opustila."Božena po tomto dopise ztrácí chuť k práci i jídlu. Nedostává se jí sil.

I když se Božena odmítala k manželovi vrátit, finanční nouze a zdravotní stav ji donutily k návratu. Těžce nemocná a vyčerpaná se koncem listopadu 1861 vrátila do manželova bytu v Praze. Němec se nikdo nedozvěděl, kdo hradil její pobyt v Litomyšli.
Den před smrtí dostala první sešity druhého vydání Babičky, smutná z toho, že jsou tištěny na nekvalitním papíře. Několik výtisků s věnováním z posledních sil podepsala.

V úterý 21. ledna 1862 v 6 hodin ráno vydechla naposled. Neměla 42 let. Zemřela pravděpodobně na rakovinu dělohy provázenou tuberkulózou. Pohřeb se konal 24. ledna 1862 na Vyšehradský hřbitov. Jejího okázalého pohřbu se zúčastnilo asi 2000 lidí. Byly mezi nimi osobnosti jako Marie Palacká, Karolína Světlá, hraběnka Eleonora Kounicová, kněžna Thurn-Taxis s manželem. Kočár zapůjčil hrabě Jaroslav Clam-Martinic.

Němec při odchodu ze hřbitova pochopil svůj osud - stane se celému světu lhostejným a od zítřka bude - nikdo. Litoval, že je jedním z posledních, kteří poznali její výjimečnost.Do své smrti žil u syna Karla v Táboře. Zemřel 17. 9. 1879 ve svých 74 letech.
Božena byla emancipovaná, inteligentní a krásná žena, která předběhla svou dobu o celá staletí. V jednom dopise Adéle ze dne 17. 12. 1851 vyslovila:

Kdybych měla volit - tedy bych si přála narodit se znovu as za dvě stě let - anebo ještě později - neboť nevím, bude-li do té doby takový svět, v jakém bych chtěla žít s rozkoší".
V tomto výroku je dobový rys víry ve vývoj světa, přesvědčení, že ideální představy o lepší společnosti jsou uskutečnitelné a že k nim jednou lidstvo dospěje. Je přesvědčená, že je nutné zvýšit vzdělanost, která působí na zlepšení mezilidských vztahů a lidství člověka. Ve svých snech toužila žít ve světě vysoké společnosti jako její rovnocenný člen. Její život byl naplněn utrpením, bídou a marnou touhou po vzdělání, něčem lepším a lásce. Na sklonku svého života prožila mnoho let v ponižující chudobě, často i o hladu. V práci pro vlast a v literární činnosti našla smysl svého krátkého života.

Je nutno dodat, že pro její, v té době neobvyklý exotický způsob obživy, by každý neměl pochopení. Němec se s její spisovatelskou činností částečně smířil. Měli i společné zájmy, podporovali vznik české průmyslové školy, přispívali svými čtivými články do novin.

Jejím uměleckým úsilím bylo hledání nebo vytváření lidských vztahů naplněných láskou, dobrotou srdce a touhou po spravedlivější společnosti. Zajímala se především o chudého nebo společensky vykořisťovaného člověka, měla znalost tradic venkovského prostředí a sociálních poměrů. V zidealizované postavě babičky ztvárnila postavu člověka ze starého českého venkova, který svou moudrostí, laskavostí a rozvahou vzbuzuje úctu a náklonnost okolí. Ve vesnických povídkách se zápletky hrdinů dotýkají srdce, má schopnost posuzovat život střízlivě a reálně, trápí ji povýšenecká nespravedlnost a rozmařilost bohatých. Poukazuje na význam a potřebu vzdělávání, které povznese mravnost a odstraní pověrčivost a předsudky, na které mnozí doplatili i životem (Pan učitel). V povídce Divá Bára ukazuje, že vzhled a společenské postavení nesouvisí s dobrotou srdce a povahou. Povídky mají realistickou konkrétnost a nabízí snové až pohádkové řešení existujících rozporů. I když pominula jejich dobová aktuálnost, mají svou přitažlivost i pro dnešního čtenáře. Její pozorovací talent a schopnost podrobně všechno zdokumentovat je hodnocen kritiky i dnes.

Proto její díla patří k základům moderní české literatury.

Zdroj: B. Němcová-Čtyry doby, Drňák - Manžel slavné ženy

Děti Boženy a Josefa Němcových

- Hynek Ignác Josef - narozen 6. 8. 1838 - říjen 1853- student, zemřel v 15 letech

- Karel Jakub - narozen 18. 10. 1839 - 1901 - zahradnický odborník, pedagog, ovocnář, ředitel Pomologického ústavu, založil vinici, ovocnou školku a mnoho soukromých zahrad. V roce 1864 se oženil s Marií Šťastnou, se kterou měl tři děti. V té době učil na táborské Vyšší hospodářské škole. V roce 1881 mu manželka zemřela. Oženil se s Annou Dostálovou, s níž měl čtyři děti. V roce 1895 se stal ředitelem Zemského pomologického ústavu v pražské Troji.Syn Vladimír z jeho druhého manželství měl syna MUDr. Vladimíra a ten syna MUDr. Vladimíra - chirurga. Jeho dcera Mgr. Renata (1979) absolvovala speciální pedagogiku se zaměřením na logopedii, má tři děti, které jsou již 7. generací Boženy Němcové.

- Jaroslav Pavel - narozen 2. 10. 1842 - 1898 - studoval malířskou akademii v Mnichově, protože nebyly finanční prostředky na jeho studia, musel se vrátit. Od roku 1863 působil v ruské Oděse jako učitel kreslení a rýsování. Zabýval se také sadařstvím a ovocnářstvím, stal se váženým odborníkem. Byl ruským ministerstvem zemědělství vyslán do USA a Kanady, aby studoval tamní poměry. Po návratu vydal odbornou knihu. Oženil se, není známo kdy, s ženou, kterou nazýval Marií.

Karel i Jaroslav jsou pochování na Vyšehradském hřbitově vedle své matky.V letech 2015 a 2017 tým pracovníků zahájil se souhlasem dědiců výzkum DNA Boženy Němcové. Odborníci identifikovali DNA Boženy a syna Hynka z vlasů, které jsou uloženy ve sbírkách Muzea Boženy Němcové v České Skalici. V loňském roce shodné DNA potvrdilo příbuzenský vztah. Vlasy se do muzea dostaly prostřednictvím dcery Dory.Další fáze výzkumu by se měla zaměřit na získání genetického materiálu po ženské linii.

Tým složený z odborníků společnostíPamátník národního písemnictvíFilozofická fakulta Univerzity KarlovyMuzeum Boženy Němcové v České SkaliciÚstav lékařské genetiky Univerzity Palackého v OlomouciÚstav chemických procesů Akademie věd ČR

Co dodat na závěr,
Božena Němcová zemřela ve svých 42 letech nemocná, uštvaná bídou a nepochopením měšťácké společnosti. Výklad některých událostí z jejího těžkého života je různý. Některé informace si odporují. Je jí kladeno za vinu, že nebyla dobrou matkou a hospodyní. Přitom děti velice milovala, dbala o jejich morální výchovu a vzdělání i přes manželův nesouhlas. Jeho stanoviskem bylo, aby se postavily na vlastní nohy a rodiče je nemuseli živit.Byla si vědoma své oběti, když s manželem žila jen kvůli nim. Při její povaze to byla hrozná věc, být s hrubým a divým mužem. Trpěla tím, jak málokterá žena. Ve vypjatých situacích se dává přednost činům, které mají okamžitý efekt, a není domyšlen pozdější dopad.

Nic nám nedává právo ji soudit a hodnotil způsob jejího života jen proto, že se narodila v době, kdy společnost nepřála emancipovaným ženám, které byla schopny vlastní obživy, bez závislosti na mužích.