Přinášíme základní slovníkové informace a pohled do dějin o rodech z našeho bezprostředního okolí, které v zemích Koruny české žily v dřívějších stoletích a které nám pomohou získat historické povědomí. Historií naší země jsou osudy české šlechty. 

Postavení šlechtických rodin se také měnilo, některé rody zmizely, jiné náhle zbohatly nebo zchudly. Situace české šlechty se od základu změnila porážkou na Bílé hoře.

 Feudální práva byla zrušena v letech 1848 - 1849 a šlechtické tituly pozbyly svou platnost po vzniku samostatné republiky v roce 1918.

Jsou rytířský rod, který pochází ze Slezska a na Moravu se dostává koncem 16. století.

Ve znaku nosili stříbrný štít, jenž měl uprostřed pokosem modrý pás se třemi stříbrnými hřeby.

Jako první na Moravě zakotvil Vít, úředník zemských desek olomouckých a zakoupil statek luhačovický. Ten potom vdova Johana prodala v roce 1592, ale krátce poté ho opět získali do vlastnictví bratří Jan a Václav. V roce 1623 jim byl zkonfiskován.Václav Bernard získal značný majetek, byl hejtmanem olomouckého kraje, od roku 1665 nejvyšším písařem zemským a vedle rodinných Opatovic vlastnil na Olomoucku i Biskupice, Doloplazy a Otaslavice, Ptín a Uhřice na Uherskohradišťsku. 

Když kolem roku 1682 zemřel, zanechal několik synů, kteří si majetek rozdělili. Příbuzenskými svazky byli spojeni s Bilskými z Kařišova, Záruby z Hustiřan a dalšími moravskými či českými rody.

Jsou českým vladyckým rodem z východních Čech. První zmínky se objevují počátkem 16. století. V červeném štítu měli stříbrný pruh (zvaný břevno), mezi červeným a stříbrným křídlem, dolů obrácenou červenou mříž.  

Jan Bílský zastával funkci hejtmana na poděbradském hradu v roce 1510, vlastnil Kamenici, měl šest synů, kteří se rozptýlili po Čechách, objevili se i na Moravě v Jaroměřicích.

Patří k starým středoevropským rodům usedlým na Moravě a v Čechách. Fridrich z heiligenské větve se stal nejvyšším hofmistrem na dvoře císaře Rudolfa II. a jeho syn Vilém se oženil s Polyxenou z Lobkovic. V roce 1761 se stali říšskými knížaty a vedli mezi sebou vleklé spory o dědictví.
Fridrich Egon se stal kanovníkem olomoucké kapituly, pak proboštem v Kroměříži a v roce 1853 byl zvolen olomouckým arcibiskupem až do své smrti v roce 1892. Od roku 1879 byl kardinálem. Proslul zavedením přísné církevní kázně ve své arcidiecézi.

Moravský vladycký rok pochází z 15. století ze vsi Ptení na Prostějovsku. V modrém štítu erbu nosili polovinu zlatého jednorožce na zlaté koruně. Vít ze Ptení koncem 15. století koupil Vranovou Lhotu, kde po zániku hradu Vraní hory vybudoval tvrz, synové drželi krátkou dobu Jevíčko a Jaroměřice. Drželi také Moravec, Doubravice, Zlámanec, Pňovice a Moravský Kočov. Tato větev rodu vymřela v první polovině 17. století.

Jsou starým uherským rodem, jenž dosáhl říšského a uherského hraběcího a dokonce knížecího stavu. Žili v několika větvích v Uhrách a Rakousku, v jedné větvi sídlili a drželi majetek v Čechách. V modrém štítu rodového erbu měli zlatého jelena s červeným kolem na zeleném trojvrší. Dnešní Pálffyové mají svého předka v Mikuláši Palffym (jméno je odvozeno z latinského Pavlův syn), který se proslavil v tureckých válkách v druhé polovině 16. století. Je pro ně typické, že vždy zachovávali věrnost habsburskému trůnu. Mikuláš získal s bratry uherský baronát, císař Rudolf II. ho povýšil do stavu svobodných pánů a svěřil mu prešpurský hrad. Jeho synové Jan a Štěpán byli povýšeni do hraběcího stavu, syn Pavel se nazýval "hrabě prešpurský". Jan Nepomuk byl cestovatelem a na zámku Březnici vytvořil sbírku svých úlovků, jeho syn Karel byl známý hipolog a propagátor dostihového sportu. Rodu patřila Březnice, Merklín a Hradiště. Tyto statky měli ve vlastnictví do roku 1945.

Jsou starou českou vladyckou rodinou, která byla povýšena do stavu svobodných pánů a potom do hraběcího stavu. Pocházela z Bohuňovic u Kolína. Štít erbu měl v bílém poli křížem přeložené hnědé ostrve, v klenotu pštrosí pera červené a zelené barvy. Koncem 15. století se vyskytuje první nositel rodového jména Petr, který vlastnil vesnice či tvrze na Kolínsku. V Litomyšli měl majetek Jaroslav a v Praze Jakub. V roce 1597 byl správcem v Přerově Jan, Václav zastával v roce 1617 úřad hejtmana karlštejnského a dobřichovského panství. Zakoupil zde Loděnice a Tetín. Stal se vrchním regentem třebářovského panství a zakoupil i statek Tatenice. Bratr Zikmund Ferdinand byl královským radou, nejvyšším písařem a hejtmanem brněnského kraje. Jeho syn Zikmund Leopold koupil v roce 1667 Biskupice na Olomoucku a později byl povýšen do stavu svobodných pánů. Jeho syn Leopold byl královským radou, hejtmanem olomouckého kraje, v této funkci vydržel dvacet osm let. V roce 1721 byl povýšen do hraběcího stavu. Rod v 18. století svou existenci končí. Příbuzenskými svazky byli spojeni s Bartodějskými z Bartoděj, Krokvicáry, Hartigy, a dalšími rody.

Jsou stará moravská panská rodina, která přijala jméno podle vsi Skrbeň na Olomoucku. Přídomek z Hříště převzal Jan v roce 1532, měl čtyři syny - Jan musel opustit pro účast na stavovském povstání zemi, dva synové zemřeli bezdětní a potomky měl pouze Jaroslav, který získal statky na Těšínsku, Fulnek, Dřevohostice. V roce 1658 byli povýšeni do panského stavu, členové rodu sloužili většinou jako hejtmané, komoří či soudci na Těšínsku. Lev (1863 - 1920) studoval na benediktinském gymnáziu, pak práva v Insbrucku a teologii v Římě a Olomouci. Od roku 1899 byl sedmnáct let pražským arcibiskupem, pak čtyři roky arcibiskupem olomouckým. V roce 1901 ho papež jmenoval kardinálem.

Jsou starým českým vladyckým rodem, který pocházel z Táborska. Jindřich, Litvin a Petr se jako první začali psát Špetlové. Petr obsazoval Prahu s Jiřím z Poděbrad v roce 1448. Jan držel od roku 1483 Žleby, získal Náchod, oženil se s Anežkou z Janovic, byl přijat do panského stavu a erbu, takže získal do erbu orlici. Zdědil hodně statků, také i Bezděz. Zemřel v roce 1532 ve vysokém věku, o majetek se podělili synové. Jindřich Špetl z Prudic vlastnil Krupou u Havlíčkova Brodu, přikoupil vesnice v okolí, roku 1516 byl hejtmanem v Litomyšli a zemřel v roce 1547. Jeho synové Jan a Václav zemřeli dříve než otec.

Jsou starým moravským vladyckým rodem z Prostějovska. V erbu rozděleném na červené a zlaté pole nosili sepnuté ruce. V klenotu nad přilbou byla ruka s mečem. Mikeš Zub v roce 1384 zakoupil Zdětín a Jan se stal purkrabím v Plumlově a v roce 1440 v Olomouci. Získal další statky, které jeho syn Jan násobil, když obdržel do zástavy Mohelnici od olomouckého biskupa. Koupil Haňovice a Chudobín. Bernard byl po roce 1530 děkanem Olomoucké kapituly. Vilém podědil po svých bratrech jejich statky a v letech 1601 - 1608 byl nejvyšším písařem. Jeho děti v mládí zemřely a dcera Kateřina odkázala veškerý svůj majetek v roce 1636 jezuitům. Ke znaku se váže erbovní pověst o jeho původu. V bojích s pohany voják jménem Zub uviděl, že jeho velitel byl stržen s koně a držen nepřítelem za ruku. Neohrožený voják přeťal pohanovu ruku a osvobodil tak svého pána. Věrný Zub dostal kromě darů na štít dvě ruce. Uťatou na červeném poli, osvobozenou na zlatém poli. Potomci Zubovi se nazývali Zoubkové ze Zdětína.

Jsou moravským vladyckým rodem. V roce 1553 obdržel Matyáš Tišnovský erb a přídomek Žalkovský ze Žalkovic a byl přijat do rytířského stavu. Koupil Dobromilice u Kojetína, Štíty na Šumpersku, Rataje, Otaslavice, Brodek u Prostějova a Doloplazy. V roce 1589 získal do zástavy od Jana z Pernštejna pustý hrad Mitrov a statek Blansko. Zastával úřad zemského prokurátora. Ze dvou manželství měl osm synů. Jiřímu patřilo Jevíčko, které pak získal bratr Václav. Jevíčko držel dvorský rada a zemský soudce Jindřich. Jevíčko zdědil Václav Ferdinand, který zemřel v roce 1712. Jeho vnuk František Vincent, biskupský rada a od roku 1770 komorník zemských desek, zemřel jako poslední člen rodu koncem 18. století.

Byli velmi hojně rozvětveným rodem již od svého pravděpodobného vzniku v 14. století, kdy královský hejtman a maršálek Albrecht měl šest synů. Někteří z nich se stali zakladateli větve bezdružické, zámrské, později přibyly kornouzská, libštejnská, novohradská, maštovská, černominská, ale do naší doby přetrvala pouze krakovská. I erb byl společný několika dalším rodům, tj. orlice z poloviny stříbrná a červená na modrém poli na krku se zlatou korunkou. Z libštejnských Kolovratů obdržel Hanuš od krále Zikmunda Dobříš, Točník, Plasy a Žebrák, jeho syn stejného jména se stal proboštem pražské kapituly, Jan Vilém byl v 17. století vratislavským a olomouckým kanovníkem a generálem křižovníků, František Antonín (1778-1861) podporoval myšlenku založení Národního muzea a věnoval mu své velké mineralogické sbírky i knihovnu, byl prezidentem Královské české společnosti nauk a od roku 1826 působil ve Vídni ve funkci ministra vnitra jako osobní i politická protiváha kancléře Metternicha. Tím větev Libštejnských vymírá. Jan Nepomuk Karel (1794-1872) z březnické větve podporoval Matici českou a myšlenku založení Národního muzea a daroval mu cenné sbírky z březnické knihovny. Tato větev vlastnila Březnici, Hradiště a Újezd. Krakovští vlastnili statky na Táborsku. Tady vynikl Leopold (1726-1809), kancléř a ministr Marie Terezie. Zdeněk Krakovský z Kolovrat (1836 - 1892), historik a spisovatel, napsal několik divadelních dramat i veseloher. Zdědil statky Rychnov a Černíkovice. Jeho potomci se jmenují Kolovrat-Krakovští-Libštejnští. Jeho syn Hanuš (1879-1955) byl diplomat. Kolovrati přijali v roce 1629 smlouvu, kterou potvrdil císař Ferdinand, že kdo by pojal za manželku někoho z nižšího stavu, vylučuje se z rodu. Možná, že to byl i důsledek předchozí historie, kdy se Magdaléna Marie z Kolovrat provdala za Jana Zrinského, synovce Petra Voka, a po ovdovění prožila milostné dobrodružství s pobělohorským dobrodruhem Martinem Huertou, za kterého se nakonec i vdala.

Pramen: Jan Halada. Lexikon české šlechty