Fidlovačka a státní hymna

Původní zápis písně od Františka Škroupy, jejíž text vystihuje naše myšlení a cítění.

Louka v nuselském údolí mezi Nuselským pivovarem a Folimankou se stala oblíbeným výletním místem Pražanů. Od dob Josefa II. také sloužila k tradiční lidové slavnosti ševcovského cechu zvané "fidlovačka", která byla pořádána každoročně první středu po Velikonocích. Bývala to nejoblíbenější pražská pouť. Název "fidlovačka" je odvozen od ševcovského nástroje, jehož pomocí se opracovává kůže.

Podle jedné z mnoha legend u jejího zrodu stál císař Josef II., i když ve skutečnosti se slavila mnohem dříve.

Když byl císař Josef II. ještě malý chlapec, viděl prý jednou v Praze velký průvod pražských řemeslníků. Mistři nesli korouhve a znaky svých cechů v různých barvách a provedeních. Byla to sláva taková, že nad všemi barvami až oči přecházely. Malému Josefovi se tenkrát nejvíc líbili ševci a dlouho na ně nemohl zapomenout. 

 Když povyrostl, jeho císař otec mu sdělil, že se blíží čas jeho vlády a podle starého zvyku v rodině se musí vyučit nějakému řemeslu, aby věděl, jak těžko se vydělává na živobytí vlastníma rukama. Josef si vzpomněl na blankytnou korouhev pražských ševců a rozhodl se vyučit ševcem. I když nebyl moc šikovný, řemeslu se vyučil a slavnostně složil tovaryšskou zkoušku. Josef za odměnu ševcovským mistrům daroval velký stříbrný smrček, na němž visely všechny ševcovské nástroje od dratve až po kopyta a docela nahoře na špici velká fidlovačka. Bylo to oblé dřevo, uprostřed silnější než při krajích, jímž se kůže hladila nebo fidlovala jako válečkem. Všechno bylo s čistého stříbra. Ševci tento vzácný dar uložili do cechovní místnosti vedle korouhve a cechovních předmětů. 

 V té době mistři využívali tovaryše jako levnou pracovní sílu, délka jejich pracovní doby se měřila denním světlem a byli placeni hůř než nádeník. Jedinou výhodou byla zvyklost, že mohli držet "modré pondělí", které však mistři zrušili. Toto rozhodnutí učni a tovaryši nechtěli přijmout, vzali z cechovní místnosti stříbrný smrček s ozdobami a v dlouhém průvodu ho nesli za město až na louku mezi Horními a Dolními Nuslemi. Sešlo se zde velké množství lidí z celé Prahy. Tovaryši rozlámali smrček na malé stříbrné větvičky a všechno prodali. Za utržené peníze koupili hromady jídla a pití a společně na té louce Josefův smrček projedli a propili.

 Od té doby se scházeli ševcovští tovaryši na louce každou středu po Velikonocích. Na pěknou březovou májku pověsili kytici z jarních květů, fidlovačku se stužkami a veliké duté kopyto, v němž bylo mnoho kopyt menších. V průvodu se potom ubírali z celé Prahy ke Svinské bráně, kde je na louce již čekal zástup lidí ze širokého okolí. Zde májku zarazili do země a z velkého kopyta vysypali malá kopyta na bílý šátek. Pak se zpívalo, tancovalo a teprve pozdě večer se všichni vraceli domů. 

 Původ slavnosti byl však mnohem starší, než vypravují pověsti. Nuselská fidlovačka pochází z dob pohanských, kdy to byla vlastně slavnost vítání jara. Postupem věků se z této zvyklosti stala velká lidová slavnost. 

 S názvem fidlovačka je spojeno i jméno Josefa Kajetána Tyla, který o ní napsal hru "Fidlovačka, aneb žádný hněv a žádná rvačka". Hra byla poprvé uvedena 21. 12. 1834 na scéně Stavovského divadla v Praze. Tehdy nebyla úspěšná, hrála se pouze dvakrát, původně to měla být zpěvohra. Kritika jí vyčítala obhroublost a sprosté prostředí. Byla v pořadí druhou Tylovou hrou, knižně vyšla poprvé roku 1877 v neúplné verzi.

Děj tohoto díla je velice jednoduchý.

Máselnice Antonie Mastílková zbohatla, hraje si na paní, prosazuje vše německé a pro neteř Lidunku, zamilovanou do Jeníka, syna českého ševce Kroutila, má vybraného ženicha, který je podvodník a dluží lichvářskému Židovi velké peníze. Mastílková i otec Kroutil však mladým lidem v jejich lásce brání. V den ševcovské slavnosti fidlovačky, Jeník zinscenuje falešné přepadení Mastílkové a sám ji pak naoko zachrání. Ta následně pochopí, že je Češka a má vše české chtít, stává se z ní vlastenka a svoluje ke svatbě Lidunky a Jeníka. Sbližuje se s Jeníkovým otcem Václavem Kroutilem.

Na konci hry přichází slepý muzikant Mareš a zpívá píseň " Kde domov můj?".

Hudebním autorem písně je František Škroup. Ve hře zazněla i poslední prorocká slova: "Mareši, tuhle písničku Čechové nikdy nezapomenou!"

J. K. Tyl (4. 2. 1808 - 11. 7. 1856) měl hluboké přesvědčení, že Češi mají vlastnické právo nejen na Prahu a její okolí, ale i na všechna historická území národa. Kdyby tak pánové Tyl a Škroup tušili, co stvořili nadčasového, nekonečně se opakujícího a ušitého i na dnešní dobu.

Píseň byla zpívána při různých příležitostech v Praze i na venkově. Rychle zlidověla a stala se národní písní. Podle mnoha legend vznikla v noci, kdy zemřela Škroupova žena. Ta však prokazatelně zemřela až tři roky po uvedení Fidlovačky. Další legendy pak uvádějí, že píseň vznikla v předvečer premiéry. Takový je prapůvod české státní hymny.

Význam písně zesílil při převratu roku 1918 a o dva roky později, roku 1920, se stala naší hymnou.

Hymna je píseň, která reprezentuje zemi a spojuje lidi v ní. Většina z nás zná pouze první sloku z písně hry Josefa Kajetána Tyla. Na hymnu si vzpomeneme při historických výročích naší země nebo sportovních událostech. Patří mezi sedm základních státních symbolů České republiky, jejichž znalost je projevem úcty k zemi a základním všeobecným vzděláním. Symboly jsou:

Státní vlajka, velký a malý státní znak, státní hymna, státní barvy (trikolora - bílá, červená, modrá), vlajka prezidenta - standarta, státní pečeť.

Písničku Kde domov můj, si zpívají i jinde ve světě. U našich východních sousedů existuje tato píseň pod názvem Domov Slováka. Bulhaři si ji taky osvojili a zpívají na rozdíl od nás všechny čtyři sloky a považují ji za svou národní píseň, přestože ji do Bulharska přinesl jeden bulharský mladík, který v Praze studoval. V Českém rozhlase Brno natočili celou píseň Kde domov můj, s orchestrem Moravia Brass Band s dirigentem Chuhei Iwasakim, nazpívala Kristýna Daňhelová.

Kde domov můj, kde domov můj.

Voda hučí po lučinách, bory šumí po skalinách.

V sadě skví se jara květ, zemský ráj to na pohled!

A to jest ta krásná země,

země česká domov můj, země česká domov můj!

Kde domov můj, kde domov můj,

v zemi kde náš kníže svatý, vírou v Krista v duši vzňatý.

Krev svou v oběť za vlast lil, český národ vykoupil.

V zemi slavné, otcům drahé,

v české zemi domov můj, v české zemi domov můj.

Kde domov můj, kde domov můj.

Znáte v kraji bohumilém, duše outlé v těle čilém,

mysl jasnou, vznik a zdar a tu sílu, vzdoru zmar.

To je Čechů slavné plémě,

mezi Čechy domov můj, mezi Čechy domov můj!

Kde domov můj, kde domov můj,

Bože velký Hospodine, ruka Tvoje světům kyne,

Tebe vzývá národ můj, věčný bože při něm stůj.

Světovládný Hospodine,

chraň vždy český, domov můj, chraň vždy český, domov můj.

V textu české hymny není zmínka o Moravě z důvodu, že v době jejího vzniku se Čechy označovaly jako "země Česká" nebo "království České". Morava byla "zemí Moravskou" nebo "markrabstvím Moravským". V roce 1834 byli Češi součástí monarchie Rakousko-Uhersko.

Zdroj: Václav Cibula - Nové pražské pověsti - O fidlovačce,

https://brno.rozhlas.cz/zeme-ceska-domov-muj-nasi-hymnu-jiste-zazpivate-vsechny- ctyri-sloky-zna-ale-jen-8348831- autor Jiří Kokmotos

https://www.poradte.cz/navody/ceska-hymna-kde-domov-muj/