Jevíčko

27.05.2020

Letopisy města Jevíčka

Založení královského města

V historických pramenech o založení města není nic známo. V nejstarších pramenech je nejpřirozenější výklad, že Jevíčko je pojmenováno podle říčky Jevíčky. Lidová fantazie o založení města Jevíčka vypráví ničím nepodloženou pověst:
Král Přemysl Otakar II. jel se svou družinou napříč Malou Hanou, najednou uviděl na zemi malé víčko od krabičky a vykřikl: "Jéé, víčko." Králova družina založila město a nazvala je Jevíčko. Poprvé se jméno města Jevíčka vyskytuje v listině z roku 1145, v níž kníže Otto daroval litomyšlskému klášteru šestý denár z cla v Jevíčku a z mostu v Letovicích. Listina je však falešná.
Podruhé se jméno Jevíčka vyskytuje k roku 1200. Kníže Jindřich Vladislav daroval hradišťskému klášteru v Olomouci trhovou ves Knínice, Cetkovice, Uhřice a rozsáhlý les s právem obsadit tento les kolonisty. Hranice tohoto lesa byly popsány. Mezi jiným se uvádí, že hranici tohoto lesa tvoří veřejná cesta vedoucí z Jevíčka do Konice. I v tomto případě jde o padělek. Popis těchto hranic byl do listiny vložen dodatečně až někdy kolem roku 1270, když měl klášter spor o hranice s pánem z Lešan a tato listina měla u soudu práva kláštera prokázati.

Knihy právní

Měšťané města Jevíčka se rozhodli opatřit si knihy právní, z nichž by brali svoje poučení. Jevíčko se spravovalo právem magdeburským do roku 1679, kdy císař Leopold I. zavedl právo římské. Opis tohoto práva si vypůjčovalo z Uničova, pořizoval ho jevíčský písař.V knize jsou uvedeny příklady provedených rozsudků, některé jsou šalamounské:
"Dva kopají studnu. Jeden je na žebři a druhý dole. Hořejší se pojednou zřítí dolů. Spodní se jej snaží zachytit, ale tak nešťastně, že mu při tom vyloupne oko. Poškozený samozřejmě žaluje o náhradu škody.Rozsudek zní:Ať oba znovu vlezou do studny na svá místa. Ten s vyloupnutým okem ať skočí dolů, druhý však ať jej nechá letět a nechytá. Vyleze-li ten první ze studny zdráv a bez úrazu, potom ať mu jeho kamarád zaplatí za oko náhradu.

Jiřík Žalkovský

Správu města Jevíčka převzal v roce 1595 bratr Janův Jiřík Žalkovský z Žalkovic. Jiřík měl šest bratrů, jeho první manželkou byla Eliška Bludovská z Chornic, která zemřela v roce 1602. Není známo, že by Jiřík svoje poddané vydíral a vysával. Spíš byl hospodář rozšafný a zájmům města spravedlivě nakloněný.
V roce 1603 si vzal sestru majitele Jaroměřic Boženu Bílskou z Kaříšova. Svatba byla v únoru, ale na podzim Jiřík zemřel. Božena si později vzala za manžela Jaroslava Drahanovského z Pěnčína a společně koupili v roce 1614 statek Biskupice. V roce 1604 se Jevíčko stalo majetkem Václava Žalkovského, zemřel v roce 1610. Opatrovníkem sirotků a statku se stal nejstarší bratr Jan Žalkovský.
Jak vypadal všední život ve městě, zachycuje protokol o záletném punčocháři:
V domě Václava Stoláře byl šenk. Jeho žena Mariana šla do sklepa točit pivo. Jan Punčochář šel za ní a chtěl, aby mu byla po vůli a pokoje jí nedal, že jí dá pár punčoch za 1 rejnský vert (200,- Kč). Když mu potom před svědky do očí vyčítala, utrhl se na ni, že lže, jak tuplovaná k ..va. To bylo na Marianu příliš, chytla sekeru a chtěla ho seknout. Zámečník jí v tom zabránil. Aby se pře vyřídila, poslala Mariana pro rychtáře, který ale nebyl doma. Když se ho nemohli dočkat, rozešli se domů. Kosti záletného Punčocháře a spanilé Mariany se již dávno rozpadly, ale jejich dobrodružství přetrvalo věky do dneška.

Poprava Tobiáše Loštického

Jevíčko mělo právo soudní, rozsudky, které se týkaly popravy, se musely dávat potvrzovat vyšším úřadem v Olomouci. Protože rozsudků smrti bylo málo, kata si město nedrželo, pokud bylo potřeba, povolal se kat z Moravské Třebové.
V roce 1630 měli ve vězení vraha Tobiáše Loštického, který se přiznal k několika vraždám. Rozsudek smrti přišel potvrzen z Olomouce. Městská kniha popisuje vykonanou popravu:
Tobiáš byl přivázán k vozu a zavezen na místo činu, kde byl trhán žhavými kleštěmi a odtud odvlečen na popraviště, které bylo u cesty do Biskupic. Zde mu byly katem sedřeny ze zad čtyři řemeny kůže a byl lámán kolem od noh. Když měl rozdrceny všechny údy, byl položen ještě živý na lavici a z jeho těla vyrváno srdce. Tělo pak bylo rozčtvrceno a pověšeno na křižovatkách kolem města pro výstrahu. Hlava byla sťata a naražena na šibenici.
Takový byl neslavný konec vraha Tobiáše Loštického.

Velký požár v roce 1724

V roce 1724 postihla Jevíčko těžká rána v podobě ohně. Vyhořela celá čtvrť města v Kostelní ulici přes náměstí až k Jaroměřické bráně, včetně židovského města, předměstí a Zadní ulice. Shořelo 19 domů rynkovních, 14 uličních a 14 předměstských statků, mimo židovské chalupy, které se neuvádějí.
Z výpovědi pod přísahou služebné Maryny Provazníkové z Konice, která v té době sloužila u Matěje Šmídy:
Z Brna přijela dcera Líza a stará Šmídová strojila večeři se salátem politým rozpuštěným špekem. Když se dobře rozškvařil, vlila do špeku studený ocet a všechno vyletělo do komína, jen se za tím zakouřilo. Pak salát polila něčím jiným a dívky šly poklízet dobytek. Když umývaly nádoby, slyšely v komíně praštění, a uviděly v komíně oheň. Křičely na matku, že hoří. Matka zavřela dveře od rynku na zámek a poručila odnášet do kvelbu. Ve světnici na slámě leželi židi a brblali, ale paní je odbyla. Židi vidouce plamen, vyskakovali dveřmi a okny a dívky nesměly dům otevřít, až všechno do síně a kvelbu vynosily. Potom teprve se lidi sochory z náměstí do vrat vlámali, ale na hašení již nebylo pomyšlení a tak vyhořela celá čtvrť města.

Boj o šibeniční louku z roku 1730

Vztahy barona Šubíře k měšťanům z Jevíčka nebyly nikdy přátelské. Spory o šibeniční louku se táhly mnoho století, vždy bylo uznáno právo jevíčských, protože na ní stála jevíčská šibenice.
V květnu 1730 se baron Šubíř rozhodl řešit spor radikálně ve svůj prospěch. Poručil robotným sedlákům jaroměřickým a šubířovským, aby rozorali pastvinu "Ouzké trávníky". Lidé z Jevíčka doběhli na místo, kde bylo kus trávníku rozoráno. Když zjistili, že sedláci jsou chráněni hajnými s puškami, vybavili se také zbraněmi i přes přísný protest a prosbu purkmistra s rychtářem, aby žádný pušku nebral, aby se nestalo nějaké neštěstí. Na oráče dohlížel krajský hejtman Wencelsberk, kterého si pozval Šubíř. Jevíčský purkmistr hejtmana prosil, aby nedošlo k násilí, aby se spor vyrovnal právní cestou a neoralo se. Měšťané považovali pastvisko za svoje, i když bylo za potokem, sestoupili k potoku a chystali se ho překročit. Vtom jaroměřický správce vytáhl pistoli a zranil jednoho občana do nohy. I hejtman vytáhl pistoli a v následujícím zmatku padly další rány, nevědomo z které strany. V tom padl hejtman z koně mrtev. Jevíčští se hrnuli na druhý břeh, poprali se s jaroměřickými sedláky a sekerami jim rozbili pluhy a háky. Po vraždě však vystřízlivěli, pastvisko zůstalo opuštěno a průvod s mrtvým hejtmanem se ubíral k Jaroměřicím.
Šubíř, když se dozvěděl nešťastnou novinu, způsobil poplach v Moravské Třebové a zavolal na nešťastné Jevičáky vojsko. Všichni, kdo byli na pastvisku, byli vyšetřováni, a na místě souzeni. Domnělí viníci byli zakuti do želez a dopraveni do vězení až na Špilberk a do Uničova. Jaroměřický správce, který první ránu vypálil, nebyl ani potrestán, ani vyslýchán. Byl pod ochranou pana Šubíře. U zadržených byla zjištěna nevina, naopak se zjistilo, že první vystřelil starý jaroměřický správce, který byl panem Šubířem zbaven správcovství. Zavřen zůstal jen Drlík, na němž podezření zůstalo, že nešťastnou ránu vypálil.
Na radu advokáta měšťané zjišťovali u pamětníků, že za nebožtíka pana Šubíře na louce pásávali dobytek, který proti tomu nic neměl. Pan Šubíř na svém sporu stále trval. Konečně v prosinci 1736 se sešla komise a navrhla narovnání.
Zůstala v platnosti stará hranice z roku 1593, malé i velké pastvisko se šibenicí patří k Jaroměřicím, ale jevičští zde mohou pásti a v případech popravních je užívati za roční činži 2 mor. tolarů. Vdově po hejtmanovi město vyplatilo náhradu 400 zlatých.
Odvěký spor skončil 9. 6. 1813, kdy opatovická vrchnost rozhodla, že město bude platit činži za nájem louky.

Stanné právo a poprava Martina Macka

Na ochranu proti vzmáhajícímu se zlodějstvu vydala Marie Terezie v roce 1743 stanné právo, podle kterého se zloději odsuzovali k trestu smrti. V Jevíčku ve vězení seděl Martin Macek, kterého dal zavřít správce biskupický. Martin z Lukavice se společníky vykradl Žida v Haňovicích, který od nich kupoval kradené věci. Jedenkrát jim zůstal dlužen, tak si přišli v noci sami. Podrobný popis popravy je uveden v městských knihách:

Nejprve tesaři udělali v lese šibenici a rozloženou tajně dovezli do města. Pak se přikročilo ke stavbě šibenice. Mezitím radní písař požádal městskou radu v Moravské Třebové o zapůjčení kata, který přišel do Jevíčka v doprovodu čtyř ozbrojených mužů. Delikventovi byl přečten rozsudek, dostal lepší jídlo a na přání poskytnuta útěcha kněze. V den popravy se všichni shromáždili brzy ráno za svitu pochodní u radnice. Smutný průvod se vydal na cestu na popraviště.
Na popravišti rychtář opět přečetl rozsudek. Po přečtení přistoupili k šibenici a byla provedena exekuce. Pak se průvod vrátil do města a kat do Moravské Třebové.

(z badatelské činnosti a literární tvorby jevíčského rodáka architekta Ing. Jaroslava Mackerle)

(z badatelské činnosti a literární tvorby jevíčského rodáka architekta Ing. Jaroslava Mackerle)
Použitá literatura: Jaroslav Mackerle - Letopisy města Jevíčka