Lucemburkové
Zemím Koruny české vládli v letech 1310 - 1437 Lucemburkové
Jan Lucemburský (Slepý), první český král 1310 - 1346
Karel IV., český král a císař Svaté říše římské 1346 - 1378
Václav IV. , český a římský král 1378 - 1419
Zikmund Lucemburský, uherský král, římský císař 1420 - 1437
(poslední vládce - vymřeli po meči, jediná Zikmundova dcera Alžběta Lucemburská zemřela 1442 - vymřeli po přeslici, její syn Ladislav Pohrobek vládl 1453 - 1457 - zemřel v 17ti letech).
Právem se pyšníme našimi podivuhodnými, hrdinskými a krásnými dějinami. Měly by v nás vzbudit zájem a hrdost. Krůček po krůčku se dobíráme historické pravdy, mnohdy se musíme spokojit s přibližnými výklady, dohady nebo hypotézami dávných kronikářů, kteří často nedostatek hodnověrných zpráv nahrazovali fabulováním. Ani historikové stoprocentně nevědí - ani vědět nemohou -, jak se doopravdy věci měly. Některá utajená fakta a věci zůstávají skyty dosud. Každá historická postava skrývá něco, o čem se nepíše, o čem se mnoho neví, nebo se taktně mlčí. Historici označují krvavé půtky mezi mocnými rody za "nutnou obranu v boji o přežití".
Panovník se chystal vtrhnout do Polska, aby potrestal kujavského knížete Vladislava Lokýtka, který se zmocnil Krakova a dělal si nároky na polskou královskou korunu, kterou sedmnáctiletý Václav zdědil po svém nedávno zesnulém otci Václavovi II. Ubytoval se v budově kaputulního děkanství v areálu olomouckého přemyslovského hradu. Po obědě se odebral na lože, aby si odpočinul Zde nic netušícího panovníka přepadl vrah a třemi ranami dýkou ho zabil. Dodnes není známo, kdo byl pachatelem tohoto zločinu. V blízkosti krále byl spatřen rytíř Konrád se zkrvaveným nožem v ruce. Než mohl něco říct, poplašené stráže ho na místě zabily. Proto nebyl čin dále vyšetřován.
Ten den v Olomouci navštívila mladého panovníka abatyše tišnovského kláštera a přivezla mu stříbrný klíč od klášterního sklepa, v němž byly přechovávány stříbrné sochy apoštolů. Sochy mu darovala na pokrytí nákladů na válečnou výpravu do Polska. Nikdo jiný o klíči nevěděl, protože se u panovníka nenašel, nikdo po něm nepátral. Následující noci se před ženským klášterem v Tišnově objevila kolona vozů s ozbrojenými rytíři a chtěli po abatyši vydání dvanácti soch apoštolů. Protože měli klíč, nic nenamítala. Rytíři sochy odvezli na nedaleký hrad Veveří a sochy odneslí do podzemí. Od té doby je nikdo nespatřil.
V roce 1307 francouzský král Filip Sličný nechal všechny řádové rytíře uvěznit a umučit. Řád byl zrušen a na poklad se zapomnělo. V roce 1782 poškodil blesk jednu z hradních věžíhradu Veveří a byl zde nalezen pergamen se soupisem věcí. V podzemínch chodbách byla nalezena jen hrobka s rakvemi templářů, ale žádný poklad. Pravděpodobně se jedná o pověst, hrad Veveří templářům nikdy nepatřil.
Tato královražda je jednou z největších záhad českých dějin. Václav byl nezvedený mladík, rád holdoval dobrému truňku, prý se otočil za každou sukní. Všechny hypotézy jsou jen pouhé domněnky bez důkazu. Jeho sestra Eliška Přemyslovna nechala jeho ostatky slavnostně uložit po boku otce v chrámu Panny Marie ve Zbraslavi.
Z dynastie Lucemburků pocházel náš nejvýznamnější panovník Karel IV. a jeho syn Zikmund. Také rod Lucemburků se pyšnil nadpřirozenými bytostmi. Jejich pramátí byla Meluzína, pohledná dívka, do které se zamiloval chudý rytíř Raimond. Netušil, že je vílou. Meluzína si sňatek podmínila tím, že se s ním nebude vídat o sobotách. V ten den se odebrala do lázní, kde se od pasu dolů proměnila v rybu. Raimond ji miloval, narodilo se jim sedm synů. Nakonec ho přemohla zvědavost a žárlivost. Jednoho dne se za ní tajně vydal do lázní a když spatřil, že je od poloviny těla rybou, vykřikl hrůzou. Meluzína zanaříkala a vylétla oknem ven. Raimond marně litoval své zvědavosti, Meluzína se vracela jen občas, aby se podívala na syny. Svůj příchod ohlašovala kvílením a naříkáním. Její potomci založili několik významných rodů. Mezi nimi také Lucemburky.
Eliška Přemyslovna (sestra Václava III.)
Narodila se 20. 1. 1292 na Pražském hradě. Matka jí zemřela v jejích pěti letech, ve třinácti se stala sirotkem. Vlády po smrti otce se ujal starší bratr Václav. Byla krásnou a urostlou dívkou. Po svých předcích zdědila hrdost a vznešenost, ale také panovačnost, přehnanou ctižádost a neústupnost. V sedmnácti letech se provdala za Jana Lucemburského. Manželství nebylo šťastné. Chtěla Janovo panování přizpůsobovat vlastním představám. Král prchal před její hádavou, panovačnou povahou a hysterickými záchvaty na dobrodružné válečné výpravy daleko za hranice Čech. Eliška Přemyslovna zemřela 28. 9. 1330 na tuberkulózu. Byla pohřbena bez účasti manžela do královské hrobky ve zbraslavském klášteře.
Jan Lucemburský se narodil 10. srpna 1296,
jako čtrnáctiletý byl sezdán s o čtyři roky starší Eliškou Přemyslovnou.
Měli spolu sedm dětí - Markéta, Jitka, Václav, který při biřmování přijal podle strýce jménoKarel, Přemysl - zemřel ve dvou letech, Jan Jindřich, dvojčata Anna (zemřela v 15 letech) a Eliška (zemřela v 6 letech).
Mezi Janem a Eliškou vypukla válka. Spiklenci Janovi namluvili, že ho Eliška chce svrhnout z trůnu a sama vládnout. Vykázal ji i s dětmi na hrad v Mělniku a čtyřletého syna Václava nechal zavřít na dva měsíce do sklepa. Kralevice následně odeslal na panovnický dvůr francouzského krále Karla IV., řečeného Sličný. Chtěl, aby dostal nejlepší vzdělání. Eliška Přemyslovna Václava již nikdy nespatřila. Jeho dětskou nevěstou se stala stejně stará Markéta z Valois, zvaná Blanka. Mělo se tak zajistit příbuzenství s francouzským panovnickým dvorem. Jan Lucemburský tak dokázal, že je mimořádně schopným diplomatem, dokáže myslet na budoucnost a zabezpečit svoje království a svůj rod. Elišce Přemyslovně vděčíme za to, že dala život jednomu z největších českých panovníků - císaři a králi Karlovi IV.
Syn Jan Jindřich získal lénem Moravu s tím, že se jeho potomci nebudou domáhat českého trůnu, pokud budou živi potomci Karla IV. V Brně vybudoval moravský lucemburský dvůr, založil augistiniánský a kartuziánský klášter v Králově Poli. V roce 1364 v Nectavském údolí postavil hrádek Plankenberk a roku 1386 ho daroval lénem Ješkovi Puškovi z Kunštátu. Hrádek zanikl za husitských válek. Synové Jošt, Prokop a Jan rozpoutali vleklé spory o dědictví, vládu nad Moravou a zapojovali se do bojů o český trůn. Vítězem se stal Zikmund.
V roce 1394 čeští páni s přispěním Jošta zajali krále Václava IV. Zásluhou svého nejmladšího bratra Jana Zhořeleckého byl osvobozen. Jan Zhořelcký zemřel v klášteře v Dolní Lužici, patrně byl otráven. Prokop byl v roce 1402 spolu s Václavem IV. zajat uherským králem Zikmundem. Václavovi se ze zajetí ve Vídni podařilo uniknout a znovu se ujal českého trůnu. Prokop krátce po svém propuštění ze zajetí v roce 1405 zemřel v klášteře v Brně-Králově Poli. V roce 1410 byl Jošt Lucemburský zvolen římským králem. Necelé čtyři měsíce nato zemřel, zřejmě byl otráven. Novým římským králem byl zvolen jeho bratranec, uherský král Zikmund.
Po smrti Elišky Přemyslovny se Jan oženil s Beatricí Bourbonskou, měli spolu čtyři děti. Vedl nákladný život, neustále řešil nedostatek peněz. V roce 1337 oslepl na jedno oko a později (patrně od roku 1340) na obě. Podle legendy o jedno oko přišel nešťastnou náhodou při rytířském turnaji. Ve skutečnosti byl dědičně postižen krátkozrakostí. Patrně se jednalo o zelený zákal, který se mu francouzský lékař pokušel vyléčit mastmi obsahujícími rtuť a kafr. Králův zrak se ještě více poškodil a Jan na pravé oko zcela oslepl. Panovník v záchvatu vzteku nařídil zašít neúspěšného léčitele do koženého pytle a hodit do řeky Odry, kde utonul.
První Lucemburk na českém trůnu na sklonku své vlády umožnil založení svatovítské katedrály a zřízení pražského arcibiskupství.
V roce 1346 se padesátiletý Jan Lucemburský vydal Filipu VI. z Valois na pomoc v bitně u Kresčaku s anglickým panovníkem Edwardem III, který si činil nárok na francouzskou korunu. Ztráta zraku ho nezlomila, měl obrovské bojové zkušenosti a jeho jméno budilo respekt. Nechal se šlechtici Českého království zavést do největší válečné vřavy, kde byl s celou družinou zabit. Královu smrt způsobily rány dýkou, které lze rytíři zasadit, jen když přijde o koně a padne na zem.
.
Karel IV., český král a císař Svaté říše římské (14.5.1316 - 29.11.1378)
Do našich dějin se zapsal jako výrazná osobnost středověkého vladaře a vzdělance, která svým rozhledem vysoce převyšovala jiné vladaře té doby, zasloužil se o upevnění mocenského postavení zemí Koruny české. Období jeho vlády bylo pro České království jedno z nejšťastnějších. Podle zjištění byl na svou dobu nadprůměrně vysoký, měřil asi 173 cm, měl mohutnou, svalnatou postavu.
I když Karel IV. musel hodně cestovat, do Čech se rád vracel. Byl proslulý svou zbožností a zálibou ve vědění - astrologii, alchymii a teologii. Měl nadměrně rozvinutý intelekt, byl přesvědčen, že umění a vzdělanost zušlechťuje společnost, že každý člověk proti boží dokonalosti je omylný a hříšný. Dokázal nejen odpouštět, ale i tvrdě trestat.
Byl čtyřikrát ženatý a jeho manželky mu porodily celkem jedenáct dětí - šest synů a pět dcer. Dva synové se stali českými králi (Václav IV. a Zikmund Lucemburský). Dvě dcery - Markéta a Anna - se staly manželkami králů.
Na synovi Václavovi Karel IV. doslova visel a již v jeho dvou letech se mu podařilo prosadit, že česká šlechta na zemském sněmu přijala jeho malého syna za budoucího českého panovníka, i když malý chlapec nevěděl, co se s ním děje. Při slavnostním pomazání plakal a prý si pustil i do kalhot.
K úmrtí Karla IV. došlo 29. 11. 1378 následkem těžkého úrazu - zlomeniny krčku levé kyčle. Jak si toto zranění přivodil, se dodnes neví. Úraz pravděpodobně zapříčinil jeho znehybnění a kvůli dlouhodobému ležení se přidružil prudký zánět plic, který byl příčinou jeho skonu. Z ohledání kosterních pozůstatků došli antropologové k závěru, že zemřel předčasně, mohl žít ještě řadu let.
Pohřební tryzna za mrtvého císaře trvala sedmnáct dní.
Václav IV. se narodil 26. 2. 1361,
jako sedmiletý byl jmenován do čela zemské správy, v patnácti letech byl korunován římským králem. Po smrti Karla IV. se jako sedmnáctiletý ujímá vlády. Vzhledem k jeho výchově se mu panovnické povinnosti již předem znechutily, proto hledal únik v loveckých zábavách, bujarých pitkách a ve společnosti nevěstek a lazebnic.
V devíti letech v roce 1370 se oženil s o pět let starší Johanou. Manželství bylo odloženo do roku 1376, kdy byla Johana korunována na českou královnu.
Johana zemžela v noci 31. 12. 1386 na Karlštejně za ne zcela vyjasněných okolností. Na svědomí ji měli mít Václavovi lovečtí psi, kdy nešťastnou náhodou na jednoho z nich šlápla a vylekané zvíře vyskočilo a prokouslo jí hrdlo. Jiná verze této události tvrdí, že ji pokousal pes nemocný vzteklinou a ona do rána zemřela na následky zranění. Historikové její smrt nechávají bez vysvětlení. Smuteční obřady za tragicky zesnulou Johanu Bavorskou trvaly několik dní. Václav na pohřbu chyběl a odjel na svůj oblíbeny hrad Žebrák. Jeho první manželka mu zjevně k srdci příliš nepřirostla, možná mu byla zcela lhostejná.
V roce 1389 se oženil s půvabnou Žofií Bavorskou, v roce 1400 byla korunována českou královnou. Některými letopisci je podezírána z něvěry.
Obě manželství Václava IV. zůstala bezdětná, projevovaly se u něho výbuchy nekontrolovatelného vzteku pravděpodobně v důsledku nestřídmé konzumace vína. Zřejmě trpěl žaludečními vředy, způsobenými nadměrným pitím. Postupně se propíjel k smrti. Když ho zastihla zpráva o dobytí Novoměstské radnice a vyvraždění konšelů zareagoval na ni záchvatem nepříčetného vzteku. Výbuch skončil podle všech příznaků lehkým mrtvičným záchvatem. Prodělával návaly strachu, cítil se opuštěn a 16. 8. 1419 po dalším záchvatu zemřel. Pochován je v královské hrobce v katedrále s. Víta po bodu otce Karla IV.
Zikmund Lucemburský se narodil 14. 2. 1368
Neoblíbený dědic "Otce vlasti" Karla IV. byl vychováván v Uhrách, aby se učil maďarsky a seznamoval se se životem na uherském dvoře. Byl velmi vzdělaný a diplomaticky obratný, hovořil sedmi jazyky. Rozhodně byl důstojnějším nástupcem svého otce Karla IV. než jeho bratr Václav. V roce 1380 se oženil s uherskou princeznou Marií, neteří uherského krále Ludvíka I. I přes varování se 17. 5. 1395 těhotná Marie Uherská vydala se svou družinou na lov, spadla z koně a zlomila si vaz. Zabila sebe i nenarozené dítě.
Po její smrti se Zikmund zasnoubil s osmiletou Barborou Celskou. K sňatku došlo v roce 1408, když dosáhla patnácti let. Narodila se jim dcera Alžběta. Mužského potomka a dědice se Zikmund nedočkal. Aby si pojistil své vratké postavení vůči uherským stavům, zasnoubil dceru Alžbětu v roce 1411 se sedmiletým synem Albrechta IV. Habsburského.
Po smrti bratra Václava se ucházel o českou korunu. Svůj návrat do Čech spojil s křížovou výpravou, proto ho celá země odmítla a i přední čeští velmoži mu odepřeli poslušnost s tím, že je velký a ukrutný nepřítel.
Po předčasné smrti svého bratrance, moravského markraběte Jošta, byl Zikmund v roce 1411 zvolen římským králem. V roce 1420 se nechal v katedrále sv. Víta korunovat českým králem, při níž chyběli zástupci pražských měšťanů. Nový král sebral chrámový poklad, vyplatil velitele křižáků, rozpustil vojsko a odjel do Kutné Hory.
V roce 1421 se v Čáslavi sešel zemský sněm a prohlásil Zikmunda za zbaveného českého trůnu. Zikmund musel i s celým dvorem znovu prchat ze země.
V roce 1433 byl v Římě korunován císařem.
Těžce nemocný císař Zikmund opustil Prahu 11. 11. 1437 a vydal se do Uher. Záchvaty dny mu znemožňovaly chůzi či jízdu na koni. Jeho nemoci plánovala využít druhá manželka Barbora Celská. Chtěla vládnout sama. Protože cítil, že umírá, dne 8. prosince povolal k sobě na znojemský hrad české a uherské pány, kteří ho do Uher doprovázeli, a zapřísahal je, aby se zasadili o zvolení zetě Albrechta Habsburského uherským a českým králem.
9. prosince 1437 usnul na trůnu na věky. Pohřben byl v Uhrách dnešním rumunském městě Oradea.
V jeho osobě vymřel rod Lucemburků po meči. Zemskému sněmu v Praze se podařilo prosadit Zikmundovu vůli a českým králem byl v roce 1438 zvolen jeho zeť Albrecht Habsburský. Čtyři měsíce po Albrechtově smrti se dceři Zikmundově, Alžbětě Lucemburské, narodil syn Ladislav (22. 2. 1440). Dostal přízvisko Pohrobek.
Barboře Celské se podařilo uprchnout do polského Krakova. Při své cestě přišla o všechny šperky, které s sebou vezla. Poláci už ale o českou královskou korunu ztratili zájem a uznali Albrechtovu vládu v Čechách. Po návratu z tažení proti Turkům její zeť Albrecht 28. 10. 1439 zemřel na úplavici. Barbora se nesměla vrátit do Uher, proto se koncem července 1441 vydala
do Čech do Mělníka. Domáhala se navrácení majetku, o její nároky se zasazoval zejména Jiří z Poděbrad, za což mu postoupila město Jaroměř. Po zbytek života se věnovala magii a alchymii. Zemřela 11. 7. 1451, pravděpodobně na mor.
Ladislavovi, jako dědici několika trůnů, se dostalo vynikající humanitní výchovy zasluhou jeho strýce Fridricha III. Ve svých třinácti letech za pomoci zemského správce Jiřího z Poděbrad se ujal českého trůnu. Dodnes známe úsloví, že "za krále Holce byla za groš ovce". Čtyři roky jeho panování jsou považovány za období mimořádné hospodářské prosperity. Všeho zboží a potravin bylo tolik, že ceny výrazně poklesly. Mladý král si však místo správy země hleděl něžného pohlaví a celé dny trávil v nevěstincích a lázních. Rozkvět je tak přisuzován spíše zemskému správci Jiřímu. 23. 11. 1457 Ladislav zemřel, zkoumáním kosterních pozůstatků bylo zjištěno, že zemřel na jednu z forem leukemie.
K dynastii Lucemburků patřil dodnes nejpopulárnější český panovník a největší Čech všech dob Karel IV.. Vzešel odtud i Karlův syn císař Žikmund, údajně šelma ryšavá, který nechal upálit Jana Husa, oběsit hejtmana Jana Roháče a dopustil se celé řady špatností. Zikmund svého staršího bratra Václava nechal zajmout a žalářovat ve Vídni, synové Jana Jindřicha Jošt, Prokop a Jan Soběslav válčili o Moravu, otec Jan Karla IV. nechal v jeho čtyřech letech uvěznit ve sklepeních hradu Loket a později na Křivoklátě, postaral se, že se již nikdy nesetkal se svou matkou. Nebyli zrovna příkladnou rodinou, ale sňatkem Jana Lucemburského s českou princeznou Eliškou Přemyslovnou vstoupili do českých dějin.
Použitá literatura:
Jan Bauer : Zrození českého státu,
Jan Bauer: Lucemburkové - Rozháraná rodinka Otce vlasti,
Jan Bauer: Krásná a bezbožná tajemství,
Jan Bauer: Dámské příběhy českého středověku
Luboš Y. Koláček: České země rozmarné a kruté
Vladimír Liška: Karel IV. největší záhady a mysteria