Šubířov

31.05.2020

Kronika Šubířova a Chobyně v letech 1710 - 1970

Uprostřed krásných hlubokých lesů v pěkném hornatém kraji leží Šubířov a Chobyně. Mají neobyčejně bohatou historii, která je výsledkem houževnaté práce a mravní síly v žalostných sociálních poměrech.

Ing. Jaroslav Pinkava

František Michal Šubíř - svobodný pán z Chobyně

Staří lidé vyprávěli, že kolébkou rytířského rodu Šubířů byl hrad na Homoli v Nectavském údolí. Toto místo navždy mizelo pod velkým kamenolomem. Z vědeckého bádání vyplynulo, že rod pánů Šubířů pochází z polské čísti Slezska, snad Chobinie na řece Odře. Časem je rozlišujeme na větev českou a moravskou.

Jeden z rodu moravské větve František Zdeněk Šubíř z Chobyně sídlil na svobodném dvoře v Prostějově na předměstí u Drozdovic. Dne 21. 5. 1660 se oženil s Annou Marií ze Žerotína a po její smrti 8. 1. 1664 zdědil panství Jaroměřice. Tak se Šubířové dostali do našeho kraje a zde zakotvili.

Od roku 1678 držel Jaroměřice František Julius Ferdinand Šubíř z Chobyně, který získal titul svobodného pána. Odkázal majetek synovi Františku Michalovi, zemřel 10. 2. 1721 a pohřben byl v klášteře v Jevíčku.

František Michal Šubíř se narodil na jaroměřickém zámečku 14. 12. 1680. Výborně studoval v Olomouci gymnázium a filozofii a pak ve Vídni práva. Karel VI. ho jmenoval korepetitorem a měl s ním odjet do Španěl. Když mu v roce 1708 otec předal jaroměřický statek, vrátil se domů, oženil se s dvacetiletou vdovou Johanou Konstancií Sakovou z Bohuňovic. Její první manžel Filip Jakub ze Streitfurtu padl jako generál ve válce v Uhrách.
František Michal dosáhl celou řadu vysokých úřadů:1712 - přísedící zemského soudu, 1717 - hejtman brněnský, 1721 - hejtman olomoucký, správce nejvyššího soudu, 1726 - zemský sudí, 1728 císařský tajný rada, 1736 - nejvyšší zemský sudí a nejvyšší komoří v markrabství moravském.
Zasloužil se o postavení hlavní silnice z Brna do Olomouce. Na pokraji této cesty dal postavit sochy svatého Cyrila a Metoděje, které velmi ctil. Získal i zásluhy v rozšíření olomoucké univerzity o fakultu právnickou a zřízení zvláštní rytířské akademie, která byla považována za počátek inženýrského školství na Moravě. Měl i zásluhy o nemocnice, kasárna aj.

Mnozí ho obdivovali, ale pocítil také nevděk a závist. Měl nepříjemné spory s Jevíčkem, týkající se mýta, hranic a pozemků - hlavně Šibeniční louky a práva šenkovního.

V Jaroměřicích postavil školu, silnici Loupežníkem, na Kalvárii nechal postavit soustavu barokních staveb s kostelem v letech 1712 - 1713.

Zřízení farnosti

Šubířov se v roce 1785 stal sídlem farnosti, kterou tvořily i vesnice Chobyně a Skřipov. Začala se stavět nová fara, kostel byl vybaven věcmi ze zrušených klášterů z Olomouce a Brna. Farářem se stal Jan Nep. Weiseer s ročním platem 400 zlatých a kaplanem Beda Scholz s platem 200 zlatých. Pro neznalost němčiny byli odvolání a přišli farář Šebastián Karel Bilínek a kaplan Bonaventura Ubely.

Skřípovští vlastním nákladem postavili svůj kostel a faru, kterému v roce 1792 požehnal opatovický děkan Jan Alois Veselý. Sídlo farnosti bylo přeneseno ze Šubířova do Skřipova. Stěhování inventáře se neobešlo bez konfliktů. Krajský úřad z Uničova zaslal 16. 11. 1792 faráři Belímkovi ostré rozhodnutí a napomenutí. V květnu 1794 získali skřípovští povolení, aby ze Šubířova odebrali zvony. Skřípovský starosta s několika občany využili dobu, kdy muži byli za prací mimo obec a žádali klíč od kostela. Šubířovské ženy se jim postavily s tyčemi a nářadím od pece a utvořily frontu před vchodem do kostela. Najednou se objevila téměř celá obec Skřípov a nastal útok s těžkými zbraněmi, kyji a sekerami asi proti třiceti ženám. Krvavě je zbili a pošlapali, zvláště Barboru Krejčířovu, Marianu Snášelovu, Annu Mlýnskou, Barbaru Sedláčkovu a Rozárii Šínovu. Skřípovští muži vnikli do kostela a na věž, vzali tři zvony, dva boční oltáře, naložili na vůz a odjeli. Šubířovští marně čekali pomoc ze Dzbele a z Úsobrna. Tak vzniklo mezi Šubířovem a Skřípovem tuhé nepřátelství plné nesvárů.

Po mnoha vyšetřováních a nechutných jednáních měl Šubířov svého kněze a Skřípov kněze a kooperátora. Nejvyšším dekretem z 19. 4. 1806 tak měla farnost odsouhlaseny kněze tři.

Počátky školy

Při zřízení farnosti byla na Šubířově zřízena i triviální škola, ale neměla učitele. Děti proto musely chodit na Skřípov. V lednu 1790 přišel učitel František Scholz. Výuka velmi trpěla - nebylo kůlny na dřevo a záchodu. Školáci často chyběli - v zimě pro nedostatek oděvu, obuvi a předení, v létě z důvodu pasení krav. Obyčejně se učilo jen v dopoledních hodinách. Rodiče byli od vrchnosti trestání za nedodržování školní docházky. Několik let se vyučovalo i v Chobyni. O učitelském pomocníkovi Antonínu Wágnerovi (20.1.1794 - 10.4.1859), který přišel do Chobyně v roce 1819, se vyprávělo mnoho zajímavého. Byl dvakrát ženat, první žena zemřela po porodu, s druhou ženou měl ještě deset dětí. Neučil stále každý rok. Při vyučování ševcoval a děti přetahoval potěhem. Také v okolí hrával na muzikách. Jednou se mu stalo, že šel v noci z Jaroměřic z ostatků a v lese spadl do jámy, kde byl také hladový vlk. Zděšený učitel mu z uzlíku házel koblihy a koláče, a když už neměl, vzal housle a začal hrát. Vlk byl krásnými melodiemi učarován a poslouchal. Ráno přišel hajný a vlka zastřelil.

Ze starých místních historek

Staří Šubířáci se rádi bavili, zvláště na muzikách. Farář Pavlovský to označil ve své kronice jako přílišný zlozvyk. Vyprávěly se různé historky plné fantazie o všem možném a nemožném. O rytíři Šubířovi se vyprávělo, jak před domem č. 4 se utkal s opatovickým pánem - snad baronem Věžníkem, a meč či dýka ze souboje se stále uchovával v rodině Švédových, naposledy u Jaroslava Švédy, kde se však ztratil. Věřilo se v čarodějnictví a některé ženy v Chobyni byly jako čarodějnice označovány. V bažinách nad Slámovou louží a ve Žlíbkách ke Skřípovu prý lákaly lidi světélkující bludičky, na pokrajích lesa vyhlíželi fajermóni neboli ohniví muži. Tajemné a čarodějné síly byly i na hřbitově. Hrobařovi, když někdo umíral, začaly v noci harašit motyky a lopaty. Jak ráno vstal, už je brousil na kopání hrobu.

Na Šubířově prý panoval velmi zlý rychtář, který týral lidi. Na klobouk si vždy dal liščí ocas a vydal se s pány na hony. Tak byl omylem zastřelen. Pohřbili ho u zdi hřbitova, ale ani tam nedal pokoj. Když noční hlídač zatroubil: "Dvanáctá hodina odbila, chval každý duch Hospodina", rychtář vstal z hrobu a vzpurně řekl: "Chval jak chval, ale já ho nechválím". Hlídač běžel až k dolní hospodě a musel se doma převléci.

Jednou k večeru farář Zábranský z okna fary viděl, jak na hřbitůvku u kostela hrobař nedokopal hrob a postavil do něho lopatu a motyku. Šel okolo do hospody jeden stařík a podezřele se na nářadí díval. Farář dostal nápad, vzal na sebe bílou plachtu a schoval se do hrobu. Když šel stařík z hospody, zamířil ke hrobu a sahal po lopatě, vtom na něho vyskočila bílá postava. Zděšeně uprchl a více už nekradl.

Vyprávěli si také, jak předkové dovedli mistrně pytlačit. Bělský mlynář prý zastřelil srnce. Panský hajný na to přišel a přizval si na důkaz četníka. Přišli do mlýna a překvapilo je, že mlynář klidně leží v posteli a hýbe kolébkou. Souhlasil s prohlídkou, ale jen prosil, že jeden musí kolébat, čehož se ujal četník. Výsledek prohlídky byl bezúspěšný, neboť srnec ležel v kolébce.